Úspěch, neúspěch???
Úspěch, neúspěch???
Již mnoho jsem přemýšlel. Již o mnoho jsem se pokoušel. Již mnohokrát jsem zažil neúspěch. A stále ještě nic. Má snad takhle vypadat cesta k úspěchu? Možná. Kdo to jen ví. Mnohokrát jsem slyšel, že cesta k úspěchu je složitá, trnitá, těžká a nebezpečná. Mnohokrát jsem slyšel, že se přesto člověk nesmí vzdát a stále bojovat. Ano, ano. Slyšel jsem o tom již nesčetněkrát. Tisíce knih o tom vypráví. Otázka ale zní, co to znamená úspěch. Je úspěšný ten, kdo se celý život hnal za nějakým svým cílem, několikrát zažil prohru a několik okamžiků před smrtí se mu povedlo to, po čem toužil? Slyšel jsem o Abrahamu Lincolnovi. Že se celý život prý pokoušel stát úspěšným. Zakusil několik porážek, až se nakonec stal nejmocnějším mužem ve Spojených státech. Jejich prezidentem. Úspěch? Možná ano, možná ne. Když byl poté na něho spáchán atentát, možná jej napadla otázka, zda mu to všechno za to stálo. Nicméně, zasloužil se o velkou věc a dokonce den jeho narození je oslavován jako státní svátek. Budiž. Zřejmě úspěch.
Nebo je snad úspěšný ten, kdo se nepokoušel o nic velkého a zvládl být spokojený s tím, co měl? Třeba takový člověk nikdy nezažil neúspěch či prohru. Kdo si neklade vysoké cíle, má větší šance, že jich dosáhne. Nebo možná taky ne! A jak se vlastně od sebe dají rozlišit velké a malé cíle? Pravděpodobně záleží na úhlu pohledu. Co je velkým cílem pro jednoho člověka, mlže být malým cílem pro jiného, a naopak. Pokud se gymnasta, který cvičí od svých čtyř let každý den, bude chtít stát mistrem světa, není to pro něho tolik vzdálené, jako kdyby se jím chtěl stát člověk, jež se od tohoto věku věnuje hře na klavír a slovo hrazda či bradla pro něj znamenají pouze nějaké druhy tyčí. A stejně tak, kdyby se tentýž gymnasta chtěl stát klavírním virtuózem, a o klavíru ví pouze to, že má černé a bílé klapky, do kterých když sáhne, vydají jakýsi zvuk, bude tento cíl spíše nějakým nedostižným snem. Zatímco klavírista je od tohoto cíle vzdálen daleko méně.
Kdysi jsem slyšel o nějakém muži, jenž bydlí kdesi v sibiřské Tajze. Znal pouze lesy a život v nich. Nevěděl téměř o ostatních lidech a už vůbec ne o něčem takovém jako je politika, vláda, volby prezident. Není tohle úspěch? Když je člověk svobodný a nezávislý na ostatních? Ať už lidech či věcech? Není snad to znakem úspěchu? Možná!
Možná lidé, o kterých se tvrdí, že jsou úspěšní, vůbec úspěšní nejsou a naopak. Lidé, co se nám jeví, že nic v životě nedokázali, jsou mnohem úspěšnější, než si vůbec dokážeme představit. Každý z nás jistě touží po tom, aby byl úspěšný. Aby něco v životě dokázal. Jistě. Ale chceme to určitě pro sebe nebo pro ostatní? Problém je, že to, zda jsme úspěšní, posuzujeme pouze podle toho, jak se na nás dívají ostatní. Nikoliv sami ze sebe. Jistě, říká se, že by člověk měl být k sobě kritický a málo se sebou spokojený, aby se stále posouval vpřed. Ale proč má být se sebou nespokojený jen proto, aby se líbil ostatním?
Možná, že ne vždy je dobré býti se sebou nespokojený. Pokud je stále člověk se sebou samým nespokojen, po čase jej přestane naplňovat jakákoliv činnost. Pak se cítí osamělý a ještě méně potřebný, než se cítil předtím. Ať je tomu, jak chce, každý z nás by si měl na sobě najít to dobré. To, s čím dokáže být spokojený, ať je to cokoliv. Třeba modré oči. Nebo vlnité vlasy. Jistě každý má něco, co se mu na něm samotném líbí, a toho je třeba si také všímat. Jinak je rovněž těžké dosáhnout úspěchu. Kritický k sobě samému jistě člověk být musí. Zajisté to dodává sílu a motivaci. Ovšem vše musí být v rovnováze. Proto nespokojenost se sebou musí být ve stejné míře podepřena spokojeností. Jen tak lze dosáhnout skutečného úspěchu.